Carsharing pro všechny generace! Vyzpovídali jsme nejstarší majitelku v HoppyGo.

5.4.2018

Olga Bachusová (71) je vitální a šarmantní dáma, které by životní elán mohl závidět leckterý třicátník. A věřte nebo ne, také nadšená uživatelka HoppyGo. Rozhovor s Olgou se ale od sdílení auta zcela logicky stočil k jejímu osudu. Ten je totiž neuvěřitelně pestrý a možná, že z něj jednou bude i kniha. Když budete potřebovat auto, zkuste klidně její Mitsubishi Colt.


Jak jste se vůbec dozvěděla o existenci HoppyGo?

Sama jsem byla překvapená, když to na mne vyskočilo na Slevomatu, který pravidelně používám. Zaujalo mne, že něco takového vůbec existuje. A jelikož jsem už dávno byla nešťastná ze svého auta, že ho málo používám a zároveň se ho bojím zbavit, tak mne to pochopitelně oslovilo.


A proč se bojíte zbavit se auta?

Protože jsem sama a mohlo by se mi stát, že ho najednou budu potřebovat. A co pak? Ale teď, když existuje HoppyGo, mohu svoje auto půjčovat, a až přijde moment, kdy si řeknu, že už ho opravdu nepotřebuji, tak si naopak mohu zase od HoppyGo půjčit já. Prostě jsem spokojená, že HoppyGo je a do budoucna vyřeší moje dilema.


Takže vy stále ještě aktivně řídíte?

Ano, já jsem si to auto koupila před skoro deseti lety a hádejte, kolik s ním mám najeto kilometrů? 22 tisíc. Za deset let. Tenkrát mi selhalo moje staré Suzuki Swift, se kterým jsem sem přijela z Holandska. Během jednoho týdne jsem tehdy jela dvakrát trasu Den Haag – Praha a pak jsem se zde už definitivně usadila. Bylo to koncem listopadu 2006, ošklivé počasí, byt ve vystydlé novostavbě... No, náročné to bylo.


Jak dlouho jste žila v Holandsku? A co vás přimělo se vrátit?

Šestadvacet let. Ale předtím jsem byla deset let ve Švýcarsku. Měla jsem to komplikované. Tam jsem v srpnu 1968 byla na posledních prázdninách. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou a v červenci jsem promovala. Od září jsem měla pracovat jako programátorka v Československých aeroliniích. Jela jsem ještě na poslední dvoutýdenní prázdniny. Do toho přišel 21. srpen, a všechno bylo jinak.


HoppyGo blog carsharing pro všechny generace

Takže jste se rozhodla, že tam zůstanete?

Byla jsem ubytovaná blízko Basileje a ti domácí mi říkali, že slyšeli v rádiu, že v Curychu studenti zařizují pro Čechoslováky pomoc, ubytování a tak. Nevím, možná se báli, abych jim nezůstala na krku (smích). Takže jsem jela do Curychu. Tam měli seznam lidí, kteří byli ochotní si k sobě někoho vzít. S těmi lidmi jsem v úzkém kontaktu dodnes a jsem jim moc vděčná. Jsou jako moje rodina. Volala jsem do ČSA, že teda nestihnu nastoupit. A oni mi řekli: „No, klidně, nespěchejte s tím, protože my tu máme děsnej binec.“ Oni měli už koupený anglický počítač Elliot, ještě tam teda nebyl, ale už to bylo dojednané. A pak přišli Rusové a řekli: „Ničevó Elliot, ruskyj Ural.“ V listopadu jsem pak poznala svého budoucího muže Hanse. Do té doby, dokud jsem tam mohla oficiálně zůstat, tak jsme spolu chodili.


Jak dlouho vám tehdy dovolili zůstat?

Díky tomu, že pro mne vlastně nebyla práce, to jsem měla písemně, tak do konce června 1969, tedy vlastně skoro rok. V té době už jsem dlouho pracovala v bance a naučila se jazyk. Práce byla s čísly, takže jsem to zvládla, ze začátku i bez znalosti německého jazyka, s pomocí angličtiny. Pak jsem se do Československa vrátila.


A co ta vaše známost?

V lednu 1970 jsme se v Praze vzali. Někdo nám totiž poradil, abychom si pospíšili, protože to třeba brzo nepůjde. Přijel jenom ženich. Pak jsem do července čekala na vystěhovalecký pas. Od prvního srpna už jsem zase pracovala v té samé bance, tentokrát jako programátorka analytička.


Co vás pak přivedlo do Holandska?

Za dva roky se nám narodila dcera a naše manželství se pak postupně začalo rozpadat. Jeho víc než rodinný život zajímala politika. Živě si pamatuju, jak mi při procházce s kočárkem zapáleně vyprávěl o tom, jak budou v Německu volby, zatímco já vnímala babí léto v přírodě a naše miminko. To zas bohužel nezajímalo jeho. Zkoušela jsem rodinu zachránit, a tak jsem šla já pracovat a on ještě pokračoval ve studiích při hlídání dítěte, ale ani to se neosvědčilo. On ani pak nechápal, proč se rozvádím. (Zájem o politiku ale stačil dceři předat.)


Aha, a teď už se dostáváme za švýcarské hranice...

Ano, já jsem se totiž v práci po telefonu seznámila s někým jiným. A asi si dovedete představit, odkud ten pán byl. Já už jsem si říkala, že bych to snad měla celé sepsat. Mojí dcery se její šéfka na ambasádě u příležitosti nějakého výročí českého státu ptala, jak to se mnou vlastně bylo. Ona jí to nějak rychle řekla a prý, že by ten můj příběh měla napsat. Dcera mi pak říkala: „A já si myslím, že by sis to, mami, měla napsat sama.“ Tak možná někdy, teď mám HoppyGo a v Divadle Na Fidlovačce jsem pokladní.


Pojďme se teď vrátit k tomu vašemu seznámení přes telefonát...

No, to bylo hodně telefonátů. Tehdy jsem nastoupila do nové práce, kde jsem měla na starosti mezinárodní statistiky. To byla moc prima práce a super firma. Sbírali jsme data z 80 firem z celého světa. A ten Holanďan měl s mojí předchůdkyní dohodu, že jí ta data neposílal poštou, ale diktoval do telefonu, aby to bylo rychlejší. No, tak on volal, občas se zeptal na počasí, byl takovej hrozně zdvořilej. Až jednou zavolal, že přijede na nějakou konferenci a že mě zve na večeři i s manželem. Já mu řekla, že to bohužel nepůjde a že by třeba mohl jít můj šéf. Ten si zas myslel, že to zvládnu sama. No tak jsem šla, na večeři a pak i na taneček! Zvládla jsem to za firmu i za sebe. A tím to začalo.


A nakonec jste se teda odstěhovala do Holandska. Jak se vám tam líbilo?

No, víte, jak to chodí. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. Všechno jsem za sebou spálila a kromě manžela jsem tam nikoho jinýho neměla. Tak jsem to vydržela 26 let. A pak, když dcera vyrostla, dostudovala a našla si partnera a nastoupila do diplomatických služeb, jsem se teda rozvedla znovu. Měla jsem sice dost známých, ale s těmi jsem buď hrála tenis, nebo to byli utečenci z Bosny, kterým jsem pomáhala. Naučila jsem se srbochorvatsky a měla jsem s nimi hezký vztah. Jenže ti se postupně vrátili zpátky do Bosny nebo je rozmístili různě po Beneluxu. V té době mě moje dcera ještě krátce potřebovala, abych pomohla s miminkem, mým vnoučkem, než se oni odstěhují do Bratislavy na její první místo na ambasádě. Ta destinace byla vzhledem k blízkosti k Praze ideální.


A jaké byly vaše dojmy, když jste se vrátila zpátky do Čech?

Já jsem sem jezdila celou dobu, takže to bylo jiné, než když se vrátí emigrant po 30 letech. Začátky byly samozřejmě těžké. Ne kvůli Česku, ale stýskalo se mi hlavně po malém, já ho neviděla několik měsíců. Teď jsem tu deset let a ze začátku se mi to tady zdálo lepší, současná politická situace mě ale štve. Na druhou stranu mi všechny kamarádky říkají: „Co by ses rozčilovala kvůli politice, když tu nemáš děti.“Ale mě to zlobí stejně. Pořád je to ale lepší než za hlubokého komunismu, do toho bych se nevrátila nikdy.


Řekněte mi ještě, jaké jsou vaše zkušenosti s HoppyGo?

Jenom dobré. Ten systém je tak vykoumaný, že žádný podvodník nemá šanci. Já ráda poznávám nové lidi, takže mi dělá radost se potkávat s řidiči HoppyGo. A hlavně: teď to svoje auto půjčuju a jednou ho s klidnějším srdcem prodám. Protože vím, kde si budu moci v případě potřeby krátkodobě a s jistotou půjčit jakékoli jiné. Na HOPPYGO!!! Děkuji, HoppyGo, že existuješ a snad mě přežiješ!


Cookies