Nový level sdílení: Pořiďte si třeba les

2.10.2017

V německém Remscheideru se může každý stát vlastníkem stromu. Společně pak sdílí celý les a zabraňují tak rychlému rozprodeji a zničení rozsáhlého lesa. Ukazují, že sdílení je víc než jen snaha o úsporu nebo rychlý přivýdělek.


Přišli a položili na stůl balík peněz. Rychlý a snadný výdělek zlákal spoustu lidí (i měst a vesnic), kteří vlastnili tu menší, jinde zas větší kus lesa. Velcí investoři je obcházeli a rychle skupovali cenné lesní porosty. Během chvíle stromy vykáceli a dřevo prodali. Okolo aglomerace v německém Porýní postupně a citelně lesy mizely. To se nelíbilo Markusovi Wolffovi, lesníkovi ze stotisícového Remscheidu. Dobře ví, že les má vydělávat peníze, aby se o něj dalo dál starat, stejně tak ale má sloužit i zvířatům pro život a lidem k odpočinku. Jak to ale skloubit, aby byli všichni spokojení a zároveň drobní vlastníci nerozprodávali bezmyšlenkovitě své cenné hektary?

Jeho odpověď je sdílení. Ano, proč by les nemohl trochu vlastnit každý a společně by tak všichni rozhodovali o tom, co se s ním bude dít? Pro svůj nápad nadchnul před čtyřmi lety několik dalších lidí v Remscheidu a společně rozjeli „sdílení lesa“. Wolff sám tomu říká „les 2.0“ nebo „občanský les“.



Vymyslel jednoduchý model, díky kterému se může takřka každý stát spolumajitelem lesa a díky tomu rozhodovat o tom, co se s lesním porostem v jeho okolí bude dít, jak se o něj budou lesníci starat, kolik dřeva se prodá a co nového se zasadí. Kdo v okolí Remscheidu vlastní kus lesa, může jej „vložit“ do zmíněného „Lesa 2.0“, který spravuje za město právě Wolff. Zapojit se ale můžou i ostatní, stačí přispět 500 eur a rázem mají stejná práva, stejný hlas jako ostatní členové „lesního družstva“.

Ke sdílení lesa se už zapojilo podle údajů webu Deutsche Welle přes 170 lidí, kteří se pravidelně domlouvají a hlasují, jak s lesem a dřevem naložit. Na jedné straně jsou ekonomické zájmy – lidé, kteří se do sdílení zapojili, totiž mohou získat i renditu, pokud se podaří s lesem dobře hospodařit. Na druhé je ale ještě silnější zájem místních udržet si krásný a ekologicky udržitelný les, kam mohou vyrazit za odpočinkem. Wolff přiznává, že se na začátku obával, jestli se podaří najít rovnováhu mezi oběma stranami, nyní se ale zdá, že to funguje překvapivě dobře.

Sdílení totiž není jen o snadném výdělku, ale mnohem víc o komunitě lidí, kteří mají podobný pohled na svět. To platí i jinde, třeba pro dnes už rozšířené sdílení aut. I to pomáhá ekologii a koneckonců i díky němu může lidem stačit méně aut. Ve městech by se jich za pár let nemuselo mačkat tolik a místo parkovišť by mohla vzniknout místa třeba pro nové stromy. A i ty – jak ukazuje Remscheid – se dají klidně sdílet.

Cookies