Mladí nejsou lenoši. Jen vidí svět jinak

20.12.2017

Prý nechtějí moc pracovat, jsou věčně na sociálních sítích a neženou se do zakládání rodin. I to se běžně říká o dnešní mladé generaci. Sociolog Martin Buchtík, který působil v Akademii věd a nyní pracuje v agentuře Median, se ale mladých zastává a v rozhovoru vysvětluje, jak a proč se dnešní mladí mění. Příkladem změny je třeba i sdílená ekonomika. „Tu známe od nepaměti z vesnic a nyní se k tomu vracíme,“ říká Buchtík s tím, že například v dopravě to bude nutnost.


Staví se mladá generace k majetku jinak než jejich rodiče? Je pravda, že mladí chtějí víc žít než mít?

Částečně ano. I mladí lidé potřebují mít nejprve nějakou jistotu, že budou mít, když budou potřebovat, aby mohli žít. Tahle otázka ale souvisí s tím, že se o mladých lidech nedá pořádně mluvit jako o jedné generaci. Je to hodně roztříštěná skupina a těžko jí můžeme dávat nějaké nálepky jako jedné generaci.


Proč?

Když je vám 18 a vybíráte si vysokou, řešíte jiné problémy, než když je vám 33 a máte dvě děti. Skupiny se dělí i podle toho, k jakým hodnotám se vážou. Jestli to jsou postmateriální hodnoty jako environmentalismus, touha po svobodném čase, vnitřním naplňování života. To jsou hodnoty, které souvisí s kosmopolitní skupinou, jsou to lidé, kteří mají často vysokoškolské vzdělání, umí jazyky a mohou cestovat. Druhá část jsou lidé, kteří se víc vážou k materiálním hodnotám, často ani nemají možnosti využívat výhod demokratického systému, jako je třeba často zmiňované cestování. Jednoduše proto, že na něj nemají dost prostředků. Na 35 procent mladých lidí má velký problém vyjít s penězi z měsíce na měsíc, takže nic nenaspoří. Mladá generace je hodně rozpolcená.


Mění se přesto nějak postoj k majetku a vlastnictví? Stačí mladým jen zajištění základních potřeb, ale už se neidentifikují s majetkem a není to prostředek jejich reprezentace?

Když se ptáte mladých lidí, co pro ně znamená dospělost, říkají, že je to osamostatnění se od rodičů v bydlení. Známkou životního úspěchu pořád je mít své bydlení, vlastnit ho a nejlépe mít rodinný domek se zahradou.


Takže žádná změna?

Ne, změna tu je. U mladých lidí dochází ke dvěma specifickým jevům, které tady dřív nebyly. Souvisí to s tím, že zatímco na začátku 90. let byl průměrný věk prvorodiček 22 let, dneska je to 29 let. Za celkem krátké období to je velký posun a tím ilustruji, že tady vzniká nové životní období. Po skončení vzdělávací dráhy už nenásleduje ihned usazení se a pořízení rodiny, což ještě v 90. letech platilo. Hlavně u vzdělanějších lidí vzniká nové životní období, které mladí vyplňují samostatným životem. Už si můžou vydělávat, zároveň nemusí chodit do školy a nejsou ničím vázáni. Můžou dělat, co chtějí. Je to velmi podstatné, protože se zdá, jako by mladí byli nemateriální, ale spíš je to dáno tímhle novým obdobím života, ve kterém je společnost netlačí k tomu, aby si pořídili hypotéku a měli děti. Naopak mohou cestovat, hrát počítačové hry, dělat kariéru.


HoppyGo blog Vladislav dodávka

Jaký je ten druhý jev?

Část generace rodičů dnešních mladých lidí, kterým bylo kolem 30 v 90. letech, přišla v privatizaci relativně snadno k bydlení. Dnes ceny nemovitostí hodně rostou, a vlastní bydlení se tak stává pro spoustu hlavně mladých lidí nedostupným, proto si mladí étos vlastního bydlení nahrazují jiným příběhem úspěchu. Je to taková trochu znouzectnost.


Pro tuto generaci je velmi typické aktivní trávení času na sociálních sítích. Jak to mění naše vnímání a navazování vztahů?

Pořád platí, že kontakt s nejbližšími je založený na osobní komunikaci. Na sociálních sítích hrají hlavní roli širší skupiny kamarádů, sítě slouží hodně ke svolávání akcí, kde se pak lidé vidí tváří v tvář. Pro mladé ve věku 25 až 30 let jsou sociální sítě hodně nástrojem pro udržování nějakého oblačného okruhu kontaktů, které občas můžou využít. Mladší lidé pak přes sociální sítě hledají vlastní identitu, můžou vytvářet svou image a podobně. Sociální sítě také zjednodušují sociální kontakt, protože si přes ně jednoduše přidáte někoho do přátel.


Jak se to promítá do důvěry vůči komunitě?

Vliv sociálních sítí je dílčí. Drobně proměňují třeba to, jak komunikuji s lidmi, například díky tomu, že vidím, co dělají. Mnohem lépe se také díky sociálním sítím dávají dohromady lidé se zvláštními koníčky nebo společnými zájmy. Nemyslím si, že by Facebook zvrátil princip důvěry vzhůru nohama. Naopak mnohem rychleji vidíte další společné vazby, a díky tomu můžete pociťovat větší důvěru.


Velkým trendem současnosti, který s tím souvisí, je sdílená ekonomika. Někteří ekonomové předvídají, že to je budoucnost ekonomiky. Co si myslíte vy? Je pro novou generaci přirozené si věci spíš půjčovat než vlastnit?

Internetové prostředí snižuje náklady na komunikaci tohoto typu a sdílení věcí nebo služeb. Sdílenou ekonomiku známe od nepaměti z vesnic a nyní se k tomu vracíme. Druhá věc je, že nás technologický vývoj zároveň vede k nutnosti využívat sdílenou ekonomiku. Tím myslím hlavně sdílení aut, je to velké téma. Už dnes vidíme, že jsou města přeplněna auty, a je potřeba to řešit. Například kdyby se vlastnictví aut zatížilo vysokou ekologickou daní, nevyplatilo by se je vlastnit. Se samořiditelnými auty bude sdílení ještě jednodušší.


Je sdílená ekonomika pro všechny?

Dnes přitahuje určitou skupinu lidí, jejichž důvody a motivy, proč sdílenou ekonomiku využívají, mohou být různé. Myslím, že se v rámci různých oblastí sdílené ekonomiky utvoří specialisté nebo důležité osoby, kteří časem ovládnou daný typ sdílení. Nemusí to být negativní, prostě to jen může znamenat vyšší profesionalitu.



Může být ve větších městech sdílená ekonomika úspěšnější, nebo má šance všude?

Záleží na tom, co sdílíte. Pokud je to materiální statek, který musíte mít v nějakou chvíli fyzicky u sebe, což je typicky třeba auto nebo kolo, je nutné to nejprve vybudovat ve městech, kde je hodně lidí. Vezměte si, že stejně tak i online obchody s potravinami začínaly ve velkých městech. Pokud ale budete mít nemateriální věci, jako jsou třeba půjčky, tak už to není tolik geograficky závislé a nezáleží tolik na tom, zda jste ve městě, nebo na venkově.


Počátky novodobého rozvoje sdílené ekonomiky hodně souvisí s nedůvěrou lidí ve velké korporace. Ukazuje se i mezi Čechy, že by se nějak měnil jejich vztah k velkým nadnárodním společnostem?

Nemáme pro to data, ale můžeme říct, že je tu nedůvěra ve velký zlý svět. Když se řekne korporace, tak to prostě zní samo o sobě zle a v lidech to rezonuje. Z našich údajů reprezentativního výzkumného šetření se ukázalo, že zhruba třetina mladých lidí chodí do práce proto, že je to naplňuje, a zbytek proto, aby vydělali peníze. Je to celkem přirozené, protože velká část lidí dělá profese, které mají nízký potenciál pro to, aby je naplňovaly. Zároveň mnohost životních stylů umožňuje lidem, aby se realizovali i jinde. Étos práce už není tím nejdůležitějším.


Jsou tedy mladí línější, jak se jim často předsouvá?

To si nemyslím. Jen mají jinak nastavenou hodnotu volného času a toho, co chtějí dělat. Také už pominul boom přelomu 90. let 20. století, kdy se lidi chlubili tím, kolik času tráví v práci. Teď si na to spíš stěžují, ale už to není moc cool. Trochu to souvisí s tím, že tehdy bylo trendy pracovat ve velkých korporacích, dneska je víc v módě mít vlastní startup, něco vyrábět nebo dělat něco užitečného.


Cookies