Emma Smetana: Sdílení je velmi osvobozující trend

18.9.2017

Má dvojí občanství, ovládá pět jazyků, zpívá, hraje, stará se o malou dcerku, věnuje se charitě a nyní si ještě zvyšuje svůj úvazek v DVTV. Emma Smetana je v jednom kole, právě vyráží na pokračování svého úspěšného turné Mezi vlaky a rozhodně nehodlá brzdit. HoppyGo jí pomáhá s převážením kapely po celé republice a nedávno s jeho pomocí absolvovala také „stěhováckou misi“ do Paříže. Cože? Čtěte dál…

Jaký máte vy, jakožto velmi renesanční člověk, vztah k autům?

Čistě uživatelský. Praktický. Já jsem si hodně dlouho zakládala na tom, že auto nemám a nepotřebuju, že jsem „MHD člověk“. Jenže když máte kapelu, potřebujete jezdit po koncertech a převážet nejen osoby, ale i aparaturu a hudební nástroje. A do toho se mi narodilo miminko, které vám dost změní životní priority i styl. Najednou se z auta stává nepostradatelná věc.

Jak jste vůbec dozvěděla o službě HoppyGo?

Od své nejlepší kamarádky Eleny, která pořádá dvakrát ročně LeMarket a s HoppyGo právě kvůli tomu spolupracuje. Mluvila o velmi sympatické partě lidí a skvělé službě.

Kdybyste měla auto, dala byste ho k dispozici lidem?

Já auto mám a vlastně ho pořád někomu dávám k dispozici. I když ne přes aplikaci. Rodině, kamarádům… Rozhodně k autu nemám takový ten úzkostlivý vztah, že bych se bála, kdo mi tam nadrobí nebo něco vyleje. To je mi šumák. Naopak jsem ráda, že může někomu posloužit.



Takže trendu sdílení aut, sekaček či bytů asi fandíte, že?

Mně se to hodně libí z vícero důvodů. Je to ekologické, ekonomické, lidi se přitom seznamují, ukazují si vzájemnou důvěru. Pro lidi, kteří nepotřebují mít pocit, že jim to a to patří, ale spíš chtějí žít svůj život, je to, myslím, dost osvobozující.


HoppyGo blog Emma Smetana

Takže si půjčujete tedy hlavně tu dodávku pro kapelu?

Teď téměř výhradně. Hlavně pro kapelu, ale nedávno jsem zrovna potřebovala přestěhovat v podstatě celý byt z Prahy do Paříže a tam ho kompletně zařídit včetně ledničky, pračky, stolu, gauče a zkrátka všeho. Tak jsem přemýšlela, jak to udělám a jestli si na to mám najmout nějakou firmu nebo si na místě půjčím auto a objedu všechny ty IKEY a Datarty. Anebo jestli by to třeba nešlo s HoppyGo. To nám vyšlo úžasně vstříc a dodávku nám na těch šest dní půjčilo. Takže jsme jeli a vlastně si poprvé projeli Paříž autem. On předtím vlastně ani nebyl důvod. Já jsem jinak velký chodec a speciálně po Paříži jezdím ráda na kole. Z perspektivy „vozu“ to byl úplně jiný zážitek. Díky tomu jsme to zvládli i s miminkem a pak zase jeli zpátky do Prahy. Takže kromě koncertů jsem dodávku z HoppyGo využila i na takovouhle dobrodružnou stěhováckou misi.

Jezdit po Paříži autem je ale dost o nervy, ne?

Normálně ano, ale tohle se naštěstí odehrálo v srpnu, kdy jsou všichni Pařížani na jihu Francie u moře a v Paříži je třeba třetinový provoz. Srpen je naprosto nejlepší měsíc pro návštěvu Paříže, ale turisti to kupodivu moc nevyužívají. Je tam samozřejmě vedro, ale mně to vůbec nevadí a jezdím tam v tomhle období úplně nejradši. Je příjemné, že se nemačkáte v metru a nestojíte pořád v nějaké frontě.

Takže se do Paříže vracíte pořád ráda?

Já ani nemám pocit, že se někam vracím… Já prostě žiju mezi Prahou a Paříží. Nevracím se, spíš stojím rozkročená mezi těmi dvěma adresami a nechtěla bych ztratit ani jednu z nich.

To mi připomíná, že vám minulý rok vyšla deska, kterou kritika velmi dobře přijala. Nechcete ty svoje aktivity nějak omezit a věnovat se třeba víc hudbě?

Ne. Teď zrovna sedíme v kavárně hned vedle DVTV, kde pracuju a od října budu pracovat ještě o něco víc, zhruba třetinu měsíce a do toho budu koncertovat s kapelou, teď zrovna pokračuje turné Mezi vlaky, občas si „střihnu“ nějaký herecký projekt a rozhodně nechci zanedbávat „bytí“ s mojí malou holčičkou. A moje charitativní projekty jsou pro mne taky zásadní. Nenapadá mne nic, co bych mohla omezit nebo vyškrtnout. To by mě hrozně mrzelo.

Vy máte evidentně sezení na dvou a více židlích najednou ráda….

Pro mne je to vlastně klíčová podmínka mého štěstí. Kdybych o některou z těch věcí přišla, nebylo by to úplné štěstí.

Prozraďte mi ještě, který z vašich hostů v DVTV ve vás zanechal zatím nejhlubší dojem?

Nezapomenu na čínského lékaře Envera Tohtiho, který se přiznal k tomu, že v roce 1995 odebral orgány vězni, kterého tím zabil. Tvrdí, že v Číně probíhá masový byznys s lidskými orgány. Na tenhle rozhovor jsem se připravovala dlouho a stejně to bylo hodně tvrdé a musela jsem se hlídat, abych neztratila sebekontrolu, kterou jako novinářka musím mít. Zároveň to byl jeden z momentů, kdy jsem si uvědomila, jak jsem za tuhle práci ráda. Má to smysl.

Cookies