Dopravní psycholog: Člověk se mění. I „rapl“ může začít dodržovat pravidla

16.6.2017

Mezi nejoblíbenější slova psychologa a sociologa Petra Zámečníka patří zcela jednoznačně recidiva – tedy míra opakování přestupků nebo trestných činů. Jako dopravní psycholog posuzuje, kdo může dostat zpátky odebraný řidičák. V Centru dopravního výzkumu navíc zkoumá rizikové chování řidičů – a nabízí nápravu řidičů v rekvalifikačním kurzu. Ve většině civilizovaného světa se jedná o nutnou podmínku navrácení řidičáku – a zároveň zdaleka nejefektivnější cestu, jak právě recidivu snížit.

Při dopravněpsychologických vyšetřeních určuješ, kteří lidé dostanou zpátky odebraný řidičák. Jak zjišťuješ, jestli je klient schopný sednout za volant?

To je jasně definované zákonem: musíme vyšetřit osobnost a výkon – a výsledky porovnat s objektivními daty. Data zákon úplně přesně nedefinuje, ale panuje shoda o tom, že se jedná o výpis z karty řidiče.

Na vstupu tak dostaneme potvrzení od lékaře o zdravotní způsobilosti a sebehodnotící anamnestický dotazník, kde lidi popíšou svůj zdravotní a psychický stav, jestli berou nějaké léky, mají nějaké choroby nebo cokoli, co by mohlo intervenovat s řízením. Potom máme výpis z bodového konta, kde vidíme všechny pokuty, které lidé dostali. A psychotesty: zaprvé osobnost a výkon, zadruhé potom specifické testy podle toho, s čím člověk přijde. U profesních řidičů to bývá měření periferního vnímání, u seniorů nad osmdesát třeba test na demenci. Následuje klinický rozhovor.

Na základě zmíněných údajů poznáš, jak se člověk bude za volantem chovat?

Vztah osobnosti a rizikového chování v dopravě je nejasný. Lze říci, že všechny osobnostní vlastnosti s rizikovostí nějak souvisí. Za nějakých okolností vedou k rizikovému chování – a za jiných okolností to tak vůbec být nemusí. Jedna vlastnost může být za určitých okolností riziková a jindy zase protektivní. Dobře ale můžeme identifikovat opravdu extrémní případy.

Takže pokud se mě včera někdo pokoušel vytlačit ze silnice, můžu věřit, že když jednou přijde o doklady, neměl by je už dostat zpátky?

Ne, člověk se mění, a pokud je ve dvaceti „rapl“, neznamená to, že z něj ve třiceti nebude v pohodě člověk dodržující pravidla.

Jak tedy rozhodnete, jestli řidičák vrátit, nebo ne?

Poznáme tendenci k rizikovému chování, poznáme motivaci dodržovat pravidla, což je klíčové. Do určité míry můžeme poznat i míru empatie a soucitu s ostatními. Na jejich základě si vytvoříme hypotézy o zvyklostech člověka, které si potom musíme ověřit v rozhovoru a hlavně se dívat do anamnézy a bodového výpisu.

Z ničeho totiž nelze usuzovat na budoucí chování tak dobře jako z chování v minulosti. Pokud vidím, že někomu třikrát sebrali řidičák za alkohol, statistika říká, že ten člověk bude bez nějakého podpůrného zásahu s téměř 100% pravděpodobností řídit pod vlivem znovu – a je jen otázka času, než ho chytnou.

A nemusí jít jen o alkohol – když někdo pětkrát dostal pokutu za rychlost, nejspíš to udělá znova. Tedy například když lidé vykazují rizikové chování podle karty řidiče, v testech se jeví rizikoví a při rozhovoru řeknou, že jezdit ve městě na padesátce sedmdesát je normální a dělá to každý, tak prostě nejsou způsobilí k řízení – a neprojdou.



HoppyGo

A takovým lidem potom nabízíte onu „nucenou terapii“?

Ve Spojených státech je jedním z největších poskytovatelů firma Zip car s vice než 9 000 auty. Ta jsou k dispozici nejvíce u vysokoškolských kampusů a v místech s velkou koncentrací mladých lidí. Důvodem je, že lidé mezi 20 a 25 lety jsou nejvíc rostoucí skupinou uživatelů carsharingu. I v USA se pak mnoho velkých měst snaží ulehčit přístup obyvatel ke sdíleným vozům. A to pomocí levnějšího parkovného či jeho naprostého odpuštěni, zvýhodněného členství nebo slev na havarijním pojištěni. Carsharing se tak stává stále oblíbenějším. V Evropě je dnes služba nabízena ve více než 14 zemích a rozšiřuje se dál. Zákazníci nejvíc oceňují jednoduchost a rychlost, s jakou si můžou auto na požadovanou dobu pronajmout. Radnice měst v něm vidí snadný prostředek, jak ulehčit přecpaným silnicím a eliminovat kolony aut produkující toxické zplodiny. Carsharing mnoho lidí oprávněně vidí jako revoluční službu, která bude v budoucnosti pro naši dopravu stále důležitější.

U nás, u sousedů i za oceánem

Ano, část z těch, kdo neprojdou vyšetřením, jdou na to, čemu říkáš „nucená terapie“. Společně s lidmi, kteří to mají nařízené od soudu, protože řídili opakovaně pod vlivem, způsobili závažnou nehodu nebo se opakovaně vybodovávají. Nebo to mají doporučené od probační nebo mediační služby. Jedná se o rehabilitační program, protože slovo terapie by u klientů mohlo navozovat, že jde o „něco jako anonymní alkoholiky“, a demotivovat je od účasti. Kurz je kombinace terapie, poradenství a edukace; lidé jej ani jako terapii nevnímají.

Je to standardizovaný proces. Ve všech státech, kde je zavedený – což jsou téměř všechny státy v EU, USA a Austrálie –, mají jasně zákonem dané, jak dlouho má probíhat, kolik hodin trvat. A kdo ji může dělat: na psychology, kteří takové programy vedou, bývají vysoké kvalifikační požadavky. U nás to bývá pět setkání po čtyřech hodinách – což je minimum, abychom mohli nastartovat vnitřní motivaci, aby mohla nastat změna.

Zároveň je pro lidi přijatelné, že k nám chodí měsíc. Když člověk přijde o řidičák na půl roku, v polovině, po třech měsících, žádá, aby jej dostal zpátky. Má reálně tak dva měsíce, aby vykonal, co mu uložil soud, třeba absolvoval veřejně prospěšné práce nebo náš rehabilitační kurz. Na půlroční terapii by takový člověk vůbec nepřišel. Také ve světě bývají programy krátkodobé – existují ale i výjimky, třeba v Německu takový program může trvat i rok.

S jakými lidmi během terapií nejčastěji pracujete, z jakých důvodů se k vám dostanou?

Asi polovina případů za alkohol, potom za drogy a agresivní chování. U alkoholu je to průřez všemi věkovými skupinami, nezáleží na věku ani vzdělání.

Agresory máš na mysli koho?

Typicky jsou to lidé, kteří mají tendenci řešit konflikty a nedorozumění násilím, fyzicky. Někdo je předjede, udělá jim myšku – a oni ho někde na křižovatce dojedou, vytáhnou ho z auta a začnou se prát. Nikdy jsem se ale nesetkal s tím, že by zmlátili ženu. V případě konfrontace s jinými chlapy to ale obvykle nekončí jen u pár facek, zmlátí člověka třeba do bezvědomí nebo ho jinak vážně zraní. Jejich frustrace z jízdy a následná agrese jsou obrovské.

Co se v průběhu rehabilitačních programů děje?

Téměř vždycky jsou to skupinová sezení – a pracujeme s prvky, které výzkumy vyhodnotily jako nejúčinnější. Zaprvé analýza deliktu – co člověk udělal, co ho k tomu vedlo, za jakých okolností. Vždycky tam musí být i téma návykových látek, i pokud o řidičák nepřišel v souvislosti s alkoholem nebo drogami, jsou pro nás důležité: aby si uměl spočítat promile a případně pozitivně působil na své okolí.

Zásadním tématem je strategie změny, lidé musí sami odhadnout, jak moc je pravděpodobné, že budou recidivovat, co s tím můžou udělat, jak se vyhnout rizikovým situacím nebo jak je zvládat… nebo třeba úplně přestat řídit.

V poslední době používáme indukci empatie a soucitu, což funguje velmi dobře. Jednou z takových věcí je výuka první pomoci: učíme lidi pomáhat. To má velký vliv na jejich ochotu v případě nehody poskytnout první pomoc – a chovat se celkově prosociálně. Navíc velmi dobře vidí důsledky nehod, důsledky svého rizikového chování. Zažijí, co to je, stát u toho rozbitého auta, kde někdo krvácí. Což má potenciál je „nakopnout“ k tomu, aby o svém chování přemýšleli.

Právě o to nám jde: aby začali pochybovat, jestli je opravdu v pohodě jet někdy opilý nebo jezdit sto osmdesát po dálnici nebo stovkou po městě.



HoppyGo

Zvládnete pak poznat, jestli se člověk napraví, nebo ne?

Zvládneme, máme nějaký profesní odhad, vidíme, jestli v jeho životě došlo během terapie k nějakým změnám. U některých můžeme sledovat vývoj recidivy v datech ministerstva spravedlnosti. A potom máme hodnoticí dotazníky o postojích. Zhoršení v jejich výsledcích paradoxně znamená, že je takový člověk na dobré cestě se zlepšit, protože přestal lhát.

Na začátku se všichni tváří, že jezdí dobře a dodržují předpisy – a na konci pak může být sebehodnocení horší. Z rozhovoru s takovými lidmi pak víme, že jsme nastartovali sebereflexi a odpovídající hodnocení rizikovosti vlastního chování.

Další možností, kterou využíváme, je sledovat změny na mozku, konkrétně v centrech, kde je lokalizované prosociální chování, soucit, empatie… Klienti chodí před terapií a po terapii do magnetické rezonance v centru CEITEC a díváme se, do jaké míry jsme jim ta prosociální centra „zapnuli“.

A jaké procento lidí je možné tímhle způsobem úspěšně napravit?

Nejefektivnější programy sníží recidivu na asi 5 až 10 %, obvykle se jako o průměrném snížení recidivy mluví o 50%. Recidiva je podle druhu přestupku obvykle mezi 30 a 60 % procenty, největší typicky u alkoholu, to je kolem těch šedesáti. V průměru tak recidivuje okolo 40 až 50 % pachatelů – a terapeutické programy ji zvládnou srazit pod deset. Žádný jiný takto efektivní způsob neexistuje.

Velmi ale závisí na tom, jakou mají programy podobu, kdo je vede a pro jakou cílovku jsou určeny. My jsme v CDV (Centrum dopravního výzkumu) tyto programy optimalizovali pro ČR sedm let a bez falešné skromnosti mohu říci, že aktuálně patříme ke světové špičce.

Teď máme například čerstvé výsledky programu pro řidiče pod vlivem alkoholu. Tam jsme byli na pětiprocentní recidivě. Lepší, než jsme doufali i v nejoptimističtějších představách.

Aplikace HoppyGo je zdarma!

HoppyGo právě startuje v Praze