Dokumentarista Jan Látal: „Spousta věcí vypadá šíleně, dokud je nevyzkoušíte.“

29.5.2017

Nejúspěšnější video, které se svým kreativním studiem DRUŽINA natočil, vidělo 12 milionů lidí. A nebyla to žádná pitomost ze života celebrit, ale spot o tom, v jak nelidských podmínkách vznikají boty, které koupíte i v českých obchodech. Scenárista, režisér a kameraman Jan Látal rád upozorňuje na problémy, o kterých se nemluví. Baví ho při tom provokovat i nabourávat zavedené postupy.


Omlouvám se, já ten spot o původu bot neviděla. Co jste zjistili?

Anička Polívková pátrá po tom, kdo a co je na druhém konci červené tkaničky páru krásných bot, které si koupila. Byla to vlastně série spotů v rámci kampaně „Obuj se do toho“ a jejím cílem bylo upozornit na to, že většina bot, které si koupíte v českých obchodech, byla vyrobena někde v Asii lidmi (a často i dětmi), kteří pracují v nelidských podmínkách a za mrzkou mzdu. Že se z videa stal globální virál a nakonec ho vidělo dvanáct milionů lidí nám udělalo obrovskou radost. Podařilo se beze slov vyjádřit příběh, kterému rozuměli lidé na celém světě.


„Zajímají mě lidi a rád se jich ptám, co v životě dělali. Považuji to za nejlepší téma k hovoru. Jsem prostě od přírody hodně zvědavej.“

Podobně provokativních kampaní na závažnější témata ale máte za sebou víc.

To je pravda. Loni v létě jsem například odletěl točit spot do Himálaje pro společnost Most pro Tibet. Půjčil jsem si tam motorku a vyrazil s kamerou na nosiči do odlehlého tibetského kláštera. Čekaly mě dva dny jízdy po kamenných cestách horskými průsmyky ve výšce přes 4 000 metrů. Bundu jsem si koupil od jednoho šerpy, až když začalo sněžit. Nějak jsem zapomněl, že by tam mohla být zima. (smích) Během jednoho dne jsem tam pak s mnichy natočil spot a jel zase zpátky. Věděl jsem, že pokud má oslovit hodně lidí, musí se týkat i českého kontextu, něčeho, co lidi řeší. Proto v něm vystupují Jiří Ovčáček i Miloš Zeman. Spot nakonec vidělo přes 400 000 lidí a Tibeťanům vydělal 150 000 korun, které využijí hlavně na vzdělání a provoz klášterů. Mít nápad a moct ho jet realizovat na druhý konec světa, to je příklad práce, která mě hodně baví :)


Odmítl jste někdy nějaké téma?

Vyhýbáme se tématu zdraví a nemoci. Ono totiž udělat dobrý spot pro nemocné děti nebo vozíčkáře a nedopustit se citového vydírání je nesmírně obtížné. Osobně taková témata zpracovávám nerad, moc to neumím. Výjimkou je spot pro Hospicovou péči. Objížděli jsme hospice a sbírali poselství od lidí, kteří jsou na konci života. Ten akt natáčení lidí těsně před smrtí mi přišel úplně přirozený. Moci tu zanechat otisk ve zvuku i v obraze. Až jsem si říkal, že by to mělo být hrazeno pojištovnou, jak to mělo pro obě strany léčivý účinek. Spot vidělo přes 400 tisíc lidí. Sdíleli ho Zemanovci i HateFree. Smrt je jedno z mála témat, které lidi opravdu spojuje.

Odkaz na videa

Mluvíte o citovém vydírání a o práci s emocemi. Jak to myslíte?

Existují dva základní přístupy. Když v kampani pracujete se strachem nebo lidi děsíte hrůzostrašnými záběry, vyvoláte emoci, při které se do krve vyplaví adrenalin. To je hormon, který vás uzavře, budete stažená. A kampaň vás sice zasáhne, podepíšete petici nebo přispějete penězi, ale myšlenku nebudete sdílet dál. A my chceme, aby se dobré myšlenky šířily. Proto využíváme častěji druhý přístup. Potěšit lidi kampaní s pozitivním nábojem. Možná méně posílají peníze, ale zato ji raději sdílejí s ostatními.


Jednou bych rád byl starostou malého městečka. Bavilo by mě obcházet zahrádky a povídat si s lidmi. Ale na to je ještě čas, možná, až mi bude šedesát.


Hodně věříte lidem, co říkáte na populární sdílenou ekonomiku?

Tenhle trend je mi sympatický. Já jsem typ člověka, který půjčí všechno a rád. Půjčím komukoli i kartáček na zuby. Dřív jsem půjčoval kamery a světla na natáčení. Zpočátku jsem s každým sepisoval protokoly, přístroje si fotil, prostě velké úřadování. Postupně jsem však došel do stádia, kdy jsem se prostě tomu člověku podíval do očí a věděl jsem, jestli mi tu věc vrátí, nebo ne. Když jsem cítil možný zádrhel, udělal jsem to protokolární kolečko. Ale když mi intuice říkala, že tomu člověku můžu věřit, půjčil jsem mu věc jen tak. Vím, že to zní šíleně, ale fungovalo to. Spousta věcí zní šíleně, dokud je nevyzkoušíte a nezjistíte, že jsou vlastně fajn a úplně normální. Drtivá většina lidí je z podstaty čestná.


HoppyGo

Co třeba sdílení aut? Zrovna Češi jsou na svoje auta dost opatrní.

Myslím, že je to dobrý nápad a pěkná myšlenka. Ale zároveň mi připadá, že pro lidi je auto takový malý pokojíček, kde si naladí svoje rádio a užijí si při cestě do práce malou chvíli soukromí. Bylo by moc krásné, kdybychom si všechno půjčovali, ale tahle touha po „vlastním obyváku na kolečkách“ je tak silná, že se jí lidi většinově nejspíš nikdy nevzdají. Myslím, že je to i důvod, proč nejezdí do práce MHD. Proč stojí v koloně a přežijí i to, že jim cesta trvá dvakrát tak dlouho, než kdyby jeli metrem. A možná je ten čas v koloně jediná chvíle dne, kdy můžou být sami se sebou. Mít pocit, že s točením volantu ovládají i svůj život.

Půjčil byste svoje auto cizímu člověku?

Rád. Aspoň by mě to donutilo si auto začít uklízet… Pravda je, že auto používám poměrně často. Když jsem měl ještě starou Fabii, jezdil jsem občas na řepkový olej. Zvlášť, když byla drahá nafta, tak se tenhle způsob jízdy vyplatil. Pamatuju si, jak nám jednou na dovolené došla na dálnici nafta. Zachránil nás zbytek olivového oleje, který jsme vezli na vaření. Dojeli jsme díky němu k pumpě. V zimě to ale udělat nemůžete, olej má jinou viskozitu.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Láska.

HoppyGo

Aplikace HoppyGo je zdarma!

HoppyGo právě startuje v Praze